Strach by mi nepomohl, říká Čech, který seskočil na padáku na severní pól
Nejprve musel zvládnout seskok z tryskáče, poté už se po přípravě mohl vrhnout z vrtulníku na severní pól. „Jen jsem se musel trefit, abych minul Kanaďany, co tam pili šampaňské,“ směje se český parašutista Pavel Novák.



Jak tě napadlo skákat na severní pól? Proč?
Tak to je na trochu delší úvod. Napřed mě totiž napadlo přistát na úbočí Everestu. To bylo po tom, co jsem slyšel, že se takové akce pořádají. Dohodl jsem se s organizátory, na podzim roku 2012 jsem odjel do Nepálu a skočili jsme to. Nebylo to zrovna na úbočí Everestu, v tom byla původní informace nepřesná, ale Everest byl na dohled. Měli jsme v tom roce výjimečné štěstí na počasí a jedním ze tří skoků jsme si udělali zvláštní radost: přistáli jsme v nadmořské výšce 5000 metrů - to je nejvýš, co kdy někdo přistál. To, z čeho jsme si udělali jednorázovou dropzónu, byl základní tábor pod horou Amadablam, což je taková elegantní špičatá mrcha, asi nejhezčí skála v té oblasti. (Everest je mimo tuhle soutěž, to je velký a nevzhledný kus šutru, vlastně dva kusy, ale teda úplně bez nápadu.) Skočilo nás to tenkrát jedenáct - pět Američanů, Zélanďanka, Australan, tři Slováci a já. Byl tam řídký vzduch, takže jsme měli velké padáky a na obličejích kyslíkové masky, přistávací plocha nebyla velká a náhradní plocha nebyla žádná. Ale skočili jsme to. Asi nejtěžší bylo uběhnout rychlé přistání.

Jojo, to pořád odpovídám na tu otázku se severním pólem, machruju tady s Everestem. Ale nebýt himálajského výletu, nebylo by nejspíš ani seskoku na ten pól. O rok později se do Nepálu dostal další český parašutista Libor Frýzek. Jak moc ho ovlivnila moje první zkušenost, to si netroufám odhadnout, ale po jeho návratu jsme si o tom hodně povídali a dostali jsme se i k tomu, že partička, se kterou byl u Everestu on, se chystá seskočit na severní pól, protože jeden z nich má známosti, přes které to umí zařídit. A půl roku nato se tam vypravili. Já jsem tam tenkrát ještě nebyl, ani jsem tam nemohl být, protože jsem byl na jiné cestě, ale letos už jsem si to ujít nenechal a přes tytéž známosti jsem se tam dostal.

A neodpověděl jsem na otázku proč. Ale to snad ani nemusím. To jsem měl při takhle nabídnuté příležitosti jako zůstat doma a na zemi?


Trénoval jsi na to nějak?
Trénoval. Pořídil jsem si větší padákový postroj, abych se do něj vešel i s mnoha zateplovacími vrstvami oblečení. Na takovou tu pucku - polštářek, za který se tahá při vyhazování výtažného padáčku - jsem navlékl novodurovou trubku, aby šla snadněji nahmatat. Opatřil jsem si válenky - boty ruského návrhu a kanadské výroby. A teplé rukavice. A obrovskou bílou helmu. A dvojité lyžařské brýle a kuklu přes celou hlavu i s obličejem. Hvězdné války, normálně, už jenom aby mě doprovázela Síla. A v tom všem jsem jako magor udělal několik zkušebních skoků za slunečného odpoledne v Příbrami a před tím jeden ve Strakonicích. Takže výstroj jsem měl vyzkoušenou a nic jiného se natrénovat nedalo.


Jaké tam byly podmínky? Co zima, hlavně za volného pádu a na padáku? Je seskok v takovém mrazu vlastně ještě zábavný? Šli jste pak někam do sauny?
Zase jsem měl štěstí na počasí. Při prvním arktickém seskoku bylo mínus jedenáct, při druhém mínus patnáct, takže teplo, pokaždé viditelnost do nekonečna, žádná mlha, žádný mrak. Byl jsem dobře oblečený, nebyla mi zima. A skákání mě baví, takže myslím, že by mě to těšilo, i kdybych se při tom trochu klepal. Do sauny jsem nešel, ale ne proto, že by tam nebyla - Rusové si tam vysekali do ledu bazén, do kterého lezli a pak utíkali do přetopených stanů, v nichž se tam bydlí. Já ne, já jsem spíš normální.


Trefil ses přesně?
To jako na ten pól? Ne. Ale to nebyla moje ambice. Spíš bylo potřeba nevrazit do skupiny kanadských turistů, co tam postávali se skleničkami šampáňa a koukali. Ustoupili, jak jsem je byl prve žádal, asi o dvacet metrů, jenže ne stranou, ale ve směru přistání. Tak jsem místo uvažování o tom, zda moje pojistka, pokrývající škodu na medvědech, pokrývá i škodu na Kanaďanech, přistál asi deset metrů před pólem. A vůbec - já na přistávání na přesnost nemám dovednosti ani padák, takhle to bylo, myslím, dost dobrý.


Jak seskoky probíhaly? A jaký byl nejhezčí okamžik?
Seskočil jsem v Arktidě dvakrát a popíšu to odzadu. Seskok na pól byl z vrtulníku MI-8 z výšky 3000 metrů. Napřed jsme doletěli na pól, kam jsme se dostali ze základny Barneo, která byla tou dobou na zeměpisné šířce přes 89 a půl stupně, asi 35 kilometrů od vršku světa. Letěli jsme hodně nízko, bylo to takové letové pojíždění, sotva dvacet metrů nad ledem. Poblíž pólu pak pilot chvíli dupal podvozkem do ledu, jako by se štítil přistát. A vlastně jo - zkoušel, jestli ho to unese, vždycky to tak dělají. Pak jsme dosedli a oni hned vyběhli s velkým dlouhým vrtákem a dělali díru. Když tam toho zmizel metr a pořád žádná voda, zavolali, že už můžou vystoupit i mastňáci. A pól byl v minutě pokryt Kanaďany. Já jsem si to tam prošel se Sašou a Voloďou, ruskými paragány, co tam rozhodně nebyli poprvé a dělali mi technickou podporu. Se Sašou jsme se pak vznesli a Voloďa hlídal doskokovou plochu. Nahoře mi Saša ukázal, ať jdu, tak jsem se procpal úzkými bočními dveřmi a vyskočil jsem. Padal jsem vsedě, abych si připadal jako ředitel zeměkoule, ale připadal jsem si spíš jako parašutista, co padá vsedě a měl by si hlídat výšku otevření. A uhlídal jsem si ji. Po otevření jsem docela dlouho hledal místo přistání. Říkal jsem si, že je to jako onehdy v Nepálu, zase nevím, kde jsem, ale tady není Amadablam, abych aspoň trochu... Ale pak jsem to našel, zatím jsem to vždycky nakonec nějak našel. Potom přistání, raději před Kanaďany než do nich, a bylo hotovo.

Ale skok na pól byl až druhý v pořadí. První byl ten, kterým jsem se do Arktidy vůbec dostal. Nastoupil jsem v ruském přístavu Murmansk do obřího čtyřmotorového nákladního tryskáče IL-76 a po tříapůlhodinovém letu jsem počkal, až se mu vysype ze zadku náklad paliva, stavebního materiálu a potravin, a pak jsem mu z toho zadku ve výšce 1700 metrů vyběhl i já. Já a tři Rusové, jednomu z nich se v celkem dramatických rotacích povedlo mě při výskoku vyfotit. A ten výskok, to byl hukot. Ta věc letí rychlostí 400 kilometrů za hodinu, takže ten relativní vítr, co parašutistu popadne pod letadlem, přesahuje na Beaufortově stupnici třiapůlkrát hranici toho, čemu se říká orkán. Ale to je takové přirovnání k ničemu. Byl to prostě hukot přesahující hranici masakru. V tom když nepadáte rovně, tak se někam roztočíte a chvíli to trvá, než se zorientujete. Já jsem padal rovně a se zkrácenýma nohama, takže mě to jenom chytlo za bradu a lámalo v zádech, ale rychle a plynule jsem z toho vyplaval, protože jsem nezkoušel kraviny, narozdíl od všech těch tří Rusů, co šli se mnou. A nakonec se všichni nějak ustálili a otevřeli padáky a přistáli jsme kousek od stanového tábora ženistů, kteří tam už nějakou dobu stavěli základnu Barneo. Ten Iljušin, co jsme z něj vyskočili, to bylo jejich zásobovací letadlo.

A po přistání bylo ticho. Ticho. A já jsem byl naživu po tom dost zvláštním výsadku a všude byla spousta světla a bylo ticho. Takže třeba tohle byl dost hezký okamžik.


Kolik lidí tam skákalo? Jaké byly přípravy na seskok? Kolik lidí to zajišťovalo?
S takovým akčním plánem, jaký jsem měl já, tam nikdo jiný nebyl. Z toho nákladního Iljušinu skákal ještě jeden Rus, který se tam "vetřel" podobně jako já, ale ten si skočil jenom tohle a pak se při nejbližší příležitosti nechal dopravit na Špicberky a vrátil se domů, zatímco já jsem seskočil ještě na pól. Ale nebyl jsem tam jediný parašutista. Na severním pólu jede normální komerční provoz tandemových seskoků. Ti mí dva parťáci, Saša a Voloďa, tandemoví piloti, skočili den přede mnou na pól s černošským manželským párem z Nigérie.

Přípravy na seskoky byly jednoduché. Před skokem z Iljušinu jsem si vyslechl přednášku o tom, jak se má opatrně vyskakovat na vysoké letové rychlosti, a to z úst člověka, který to pak před mýma očima všechno porušil. To bylo milé. A před seskokem na pól mi Voloďa, který zůstával na zemi, řekl, že mi v místě doskoku odpálí dýmovnici.
"Ale víš, ona je bílá, to je trošku srandovní, na tom sněhu ti bude dost k ničemu. Jenomže hele, mám ji tady, zpátky ji nepovezu, prostě ji tady řachnu."
Tak tam asi nakonec opravdu hořela bílá dýmovnice, já to nevím, já jsem ji neviděl. A o Slunci jsme mluvili, že ho budu mít na přistání přesně vpravo, to bylo užitečné. Jinak byly ty přípravy trochu nadbytečné, úplně na všechno se stejně připravit nedá a člověk musí mít hlavně něco naskákáno. Ale je to takové uklidňující - všechno jsme si řekli, je to pod kontrolou, teď půjdeme a bez nervů to skočíme... Nojo - a šli jsme a skočili.

A kolik lidí to zajišťovalo? Hodně. Základna Barneo, kterou každý rok hned s prvním jarním sluncem Rusové na ledu znovu postaví, to je takové městečko, kde obsluhující personál tvoří skupina asi dvaceti lidí. Těch ženistů, co na začátku Barneo stavěli a co mě tam vzali s sebou, těch bylo taky asi dvacet. No, davy lidí, v Arktidě to žije.


Šlo o zájezd, nebo sis to zajišťoval sám?
Úplně všechny rysy zájezdu to tedy nemělo. Musel jsem se samozřejmě s někým domluvit, kdy a kde budu a komu se mám hlásit, dávali mi tam jídlo a pití a ukázali mi, kde můžu spát, ale k zájezdu do Bibione to přece jenom mělo dost daleko.


Jak dlouho jste byli na samotném pólu? A jak dlouho na celé výpravě?
Na pólu jsme zůstali asi dvě hodiny, jen co kanadská parta dopila to šampaňské a odpálila pár golfových míčků. Nevím, proč si tam přivezli golfové hole a míčky, ale co - já jsem měl zase padák. Všechny odpaly šly přesně na jih. Pak jsme se vrátili na Barneo.

A trvání celé výpravy? To bylo šíleně dlouhé, celkem tři týdny a jeden den. Já jsem na začátku čekal patnáct dní v Murmansku, až mě vezmou do toho Iljušina. To nebylo k vydržení, ta nuda. Čekalo se na správnou kombinaci počasí v Murmansku a na pólu, byly i různé technické a logistické problémy. Mně pořád jenom říkali: "Čekáme. Je to v pohodě, čekáme." No, dočkali jsme se, ale už jsem se tam z toho trochu, blebleble, zbláznil.


Čeho ses nejvíc bál? Hrozí tam nějaké jiné nebezpečí než běžně při skákání?
Nebál jsem se. Měl jsem respekt a hodně jsem o všem předem uvažoval, ale strach by mi nepomohl. Nějaká zvýšená rizika tam byla, hlavně při tom výskoku z tryskáče. Vzhledem k tomu, že přístroje, které pracují s výškou, jsme si zapínali až při prvním náletu a shozu nákladu ve třech stovkách metrů, všechny naše osobní budíky nám lhaly a ukazovaly posunuté hodnoty. Ono to vypadá dobře, vlastně mám o tři sta metrů víc, než si myslí moje měřící technika, ale třeba záchranný přístroj, co automaticky otevírá záložní padák, tam číhá o tři sta metrů výš, už kolem šesti set metrů. Na to musím myslet a otevřít hlavní padák brzy, abych se pak nedivil, proč mám nad hlavou do toho všeho ještě automaticky vystřelený záložák. Takže výskok ve čtyřsetkilometrové rychlosti ve výšce pouhých 1700 metrů nad ledem a se zmatenými přístroji bylo potřeba brát dost vážně.

Ale obecně platilo, že to chce nějakou zkušenost, takovou tu rutinu, při níž tě nevyvedou z míry různé drobné nedokonalosti, jako jsou neustále se měnící dohody o tom, kdy co bude, odkládané starty a náhlé spěchy. Nesmí přijít stres, to jsou pak i snadné věci problém. Před výskokem z tryskáče mi třeba řekli, že dole v táboře bude ležet šipka, která bude ukazovat směr větru. Nebo možná ne, možná bude naopak ukazovat směr přistání... No, uvidíme, musíme to pak ze vzduchu nějak vyhodnotit. Ale budou tam přece ležet ty bedny s nákladem a vedle nich budou padlé padáky. Padlé po větru, takže tak to vlastně poznáme. Vyskočili jsme, pak už jsme viseli a letěli a já koukám, že ty nákladní padáky leží každý jinak. Řekl jsem si, že se do žádného vyhodnocování nepohrnu, pověsil jsem se na brzdy, nechal jsem všechny, ať mě podpadnou, a díval jsem se, jak to vyhodnotí oni. No, vítr prostě skoro nebyl. Tak jsme přistáli ve směru šipky, protože to bylo jedno.


Co tvoje vybavení? Fungovalo normálně?
Ano. Padák se otevřel, letěl a přistál úplně normálně, nic na něm nezmrzlo, nic se nezadrhlo, nic neodpadlo. Přístroje, když jsem je správně nastavil, fungovaly a ukazovaly správně. Říkal jsem si, že bude zajímavé zjistit, co s přístroji udělá takových mínus třicet, mínus čtyřicet stupňů, a sdělit to lidstvu. Ale lidstvo má smůlu, bylo tam teplo.


Byly nějaké nečekané události, problémy, překvapení?
Pořádal se tam Arktický maraton. Běželo to, myslím, přes čtyřicet lidí a vyhrál to český triatlonista Petr Vabroušek ze Zlína. Setkání s ním bylo příjemným překvapením. Taky tam byl Martin Havlena alias Author (ten tam jezdil na svém polárním bicyklu!), Dan Palko, další běžec, a Míra Jakeš, český polárník, ten je v Severním ledovém oceánu pečenej vařenej.

Ale já jsem to hlavně skoro celé pročekal, takže jestli se nuda počítá jako problém, byl to, dalo by se říct, jeden velký problém.


Jak dlouho skáčeš? Kolik máš za sebou seskoků? A jaké další speciální skoky máš za sebou?
Skáču pět let a naskákáno mám patnáct set. Speciální byly všechny, myslím všech těch patnáct set. Ale ty exotické jsou právě ty himálajské a arktické.


Čím je pro tebe skákání? Čeho v něm chceš dosáhnout?
To je moc osobní, na to asi neumím srozumitelně odpovědět, já umím když tak jenom vyprávět a ne sdělovat pocity. Skákání mě baví. Chci dosáhnout toho, aby to trvalo co nejdéle.


Jaké máš v hlavě další seskoky, co ještě plánuješ?
No, tak ten jižní pól se jako plán teď vyloženě nabízí...


Kolik ti je, co tě živí, jaké máš číslo bot?
Padesát pět, podnikání, čtyřicet šest, ale ty válenky jsem měl sedmačtyřicítky, aby jako... abych měl rezervu, kdyby... prostě jsem si koupil větší.